My new skin, vol. I, Gabriela Ch.

Kdysi jsem začínal fotit s tátovou Prakticou. Takový malý foťáček to byl, ale moc dobře se s ním tvořilo. Tak dobře, že jsem ho nakonec ufotil k smrti, rozpadl se a už nešel opravit.

Po letech jsem si na něj vzpomněl, byl to jediný foťák, který voněl. Nevím čím, nikdy jsem podobnou vůni necítil. Možná se mi zastesklo po ní a taky po tom hledáčku, ve kterým jsem viděl své první fotky a nakonec i první nahé modelky. A tak jsem si před pár měsíci v bazaru našel zrovna takový. A nelžu, on taky voní. Úplně stejně.

A když koukám do hledáčku, pořád je to takový dráždivě vzrušivý pocit, který s jiným strojem nemám. A tak ho teď beru do ruky skoro na každém focení. Vždycky jenom na chvíli. Japonská královna Mamyia trůní na stativu a když je správný čas, vezmu Prakticu a najednou mám volné ruce i nohy, lehám si na zem, tančím kolem modelek a mačkám spoušť nehospodárně, ale vášnivě.
Část fotek z tohoto setu vznikla přesně tak...
-jp-

***
I started taking photos with my dad’s Praktica. It was a small camera, but it was great to create with. So great that I eventually shot it to death—it fell apart and couldn’t be repaired.

Years later, I remembered it. It was the only camera that had a scent. I don’t know what it was; I’ve never smelled anything like it. Maybe I missed that scent, and also the viewfinder, where I saw my first photos—and eventually my first nude models. So, a few months ago, I found the exact same one in a thrift shop. And I’m not lying—it smells exactly the same.

And when I look through the viewfinder, it still gives me that thrilling, electrifying feeling that no other camera does. That’s why I take it in my hands at almost every shoot now. Just for a little while. The Japanese queen, my Mamiya, sits on the tripod, but when the time is right, I grab the Praktica. Suddenly, my hands and feet are free—I lie on the ground, dance around the models, and press the shutter recklessly, but passionately.

Some of the photos in this set were taken just like that...