Ester: Lilith, pt. 1

Kdysi mi jedna slečna řekla, že bych měl fotit portréty. Že mi to jde, dostat se lidem do duše. Nevím přesně, jak to myslela, ale pro mě to tehdy byl tak silnej impulz, že jsem si předělal obývák na ateliér a začal si tam zvát první modelky. Ne, že bych nefotil už předtím. Tak nějak nárazově jsem se tomu tehdy věnoval už asi deset let. Ale většina mých ambicí se rozbíjela o hradby tehdejších přítelkyň, takže podle toho, jak byla ta aktuální benevolentní, jsem buď fotil nebo nefotil. A ta myšlenka na portréty přišla přesně ve správnou chvíli, kdy jsem byl sám a měl obrovskou chuť něco konečně dělat.

Měl jsem jeden strašně silnej divadelní reflektor, kterým jsem oslnil opravdu každou. Byl určenej k tomu, aby se s ním svítilo na jeviště a já ty holky stavěl tak metr a půl před něj. Musely hrozně trpět! Ale fotky měly úchvatnej kontrast a o to šlo hlavně. Jednu stěnu jsem natřel na šedo, druhou na bílo a to mi stačilo.

Tak vlastně začalo moje konečně vážný focení. Portréty s holým vrškem, který vypadají, že je modelka nahatá, ale fotka končí v horní části prsou, takže si to jenom představuješ. Dnes už můžu říct, že většina z nich nahatá rozhodně nebyla, jen si tak různě shrnuly podprsenku, aby to jakžtakž drželo. Ale bavilo mě to a nějak si to v té době získalo přízeň dalších a dalších modelek, takže jeden čas jsem měl za týden klidně pět focení. Co si o takové frekvenci cizích dam mysleli sousedi, to mi bylo jedno. Tehdy mě focení úplně pohltilo. Byl jsem neunavitelnej.

A někdy v té době se u mě objevila i Ester. Byla hodně ostražitá, trochu plachá, nečitelná. A často o sobě mluvila ve třetí osobě, což bylo hodně cute. "To se asi Esterka stydí," řekla mi třeba na můj na tu dobu hodně odvážný nápad, že bychom ten portrét mohli udělat větší a že by jí prsa zakryly její famózní dlouhatánský vlasy. Chvilku přemýšlela, ale když jsem jí pak slíbil, že když fotka bude blbá, nikdy ji nikomu neukážeme, souhlasila. A fotka byla skvělá.

Znovu jsme se viděli asi o rok později, to už jsem byl hodně rozjetý. Toulali jsme se spolu po porubském lese v Ostravě, hodně si povídali a u toho tak intuitivně fotili. Vznikla série, na kterou jsem dodnes pyšnej. A myslím, že jsme se tehdy skamarádili. A nikdy nezapomenu, jak jsem ve Svinově na poslední chvíli chytil pendolino a jel domů první třídou, protože jinam už nebyly lístky. Měl jsem strašlivě zablácený boty a styděl jsem se tam mezi těmi obyvateli VIP sedadel, ale vezl jsem si domů úžasný zážitky a dva filmy nabušený krásnýma záběrama.

Když jsem si konečně pořídil ateliér, Ester v něm byla jedna z prvních modelek.

O něco později poznala muže svých snů (v Brně!) a společně objevili Indonésii. Za covidu tam uvízli a z dovolené na pár týdnů se stalo mnoho měsíců. Když se pak vrátili zpět, bylo jasný, že už jsou tady v Česku jen na skok. Ale podařilo se nám alespoň jedno setkání. To už jsme byli s Ráďou, která si Esterku okamžitě zamilovala. Přijela k nám ve svém miniaturním autíčku a strašně dlouho jsme si povídali. "Hele, já už budu muset tak za hodinu jet, tak asi pojďme fotit," vyhrkla najednou při pohledu na hodiny. Asi nikdy předtím ani potom jsme se nevybičovali k takové efektivitě. Během té hodiny jsme stihli vizáž a asi čtyři sety. Dokonce jsme zopakovali i naši fotku s vlasama.

 Tak jeden set, který Ráďa nazvala Lilith, tu máte kompletní. A někdy sem dáme i ty další.

Ester už pár let žije na Bali a musím se přiznat, že když občas na instagramu vidím její fotky, jak se v plavkách promenáduje po nekonečných plážích, zatímco tady zuří plískavice a bez šesti vrstev oblečení se nedá jít ani s košem, říkám si, že bychom tam za ní měli zajet. Tak třeba někdy.

-jp-

***

Once, a girl told me that I should take portraits. That I was good at capturing people's souls. I don't know exactly what she meant, but for me, it was such a powerful impulse that I turned my living room into a studio and started inviting my first models there. Not that I hadn't been photographing before. I had been doing it off and on for about ten years at that point. But most of my ambitions were thwarted by my then-girlfriends, so depending on how lenient the current one was, I would either photograph or not. And that thought about portraits came at just the right time, when I was single and really eager to finally do something.

I had this one incredibly strong stage spotlight that would blind anyone who stood in front of it. It was meant to light up a stage, and I placed the girls about a meter and a half in front of it. They must have suffered terribly! But the photos had amazing contrast, and that was the main thing. I painted one wall gray, the other white, and that was all I needed.

That’s how my serious photography journey began. Portraits with bare upper bodies, where it looks like the model is nude, but the photo ends at the upper part of the breasts, so you can only imagine it. Today I can say that most of them definitely weren't naked; they just adjusted their bras in different ways so that everything more or less stayed in place. But I enjoyed it, and somehow it caught the attention of more and more models, so at one point, I had up to five shoots a week. What my neighbors thought about the frequency of strange women coming over, I didn't care. At that time, photography completely consumed me. I was unstoppable.

And around that time, Ester appeared. She was very cautious, a bit shy, unreadable. And she often spoke about herself in the third person, which was really cute. "I think Ester is a little shy," she said, for example, when I proposed what was, for that time, a rather daring idea—that we could make the portrait larger, and her breasts could be covered by her fabulously long hair. She thought about it for a moment, but when I promised her that if the photo was bad, we'd never show it to anyone, she agreed. And the photo turned out great.

We met again about a year later, by then I was really on a roll. We wandered together through Poruba forest in Ostrava, talked a lot, and intuitively took photos along the way. A series was created that I am still proud of. I think we became friends then. And I'll never forget how I just barely caught the Pendolino train at Svinov and rode home in first class because there were no other tickets left. My shoes were horribly muddy, and I felt so embarrassed sitting there among the VIP passengers, but I was carrying home amazing memories and two rolls of film packed with beautiful shots.

When I finally got my own studio, Ester was one of the first models to shoot there.

A bit later, she met the man of her dreams (in Brno!), and together they discovered Indonesia. During COVID, they got stuck there, and what was supposed to be a holiday of a few weeks turned into many months. When they finally returned, it was clear they were only in the Czech Republic for a short while. But we managed to meet at least once. By that time, I was with Ráďa, who instantly adored Ester. She arrived in her tiny little car, and we talked for ages. "Look, I'll have to leave in about an hour, so maybe we should start shooting," she suddenly said, glancing at the clock. I don't think we’ve ever been so efficient before or since. Within that hour, we managed hair and makeup and about four sets. We even recreated our famous hair photo.

So here’s one set, which Ráďa named 'Lilith,' in its entirety. And someday, we’ll share the rest.

Ester has been living in Bali for a few years now, and I have to admit, whenever I see her Instagram photos, strolling along endless beaches in swimsuits while storms rage here, and you can't even take out the trash without six layers of clothes, I think to myself that maybe we should visit her. Maybe someday.

-jp-