Simona & Marie: Story about Diana, act II

A o dva dny později ta párty vlastně plynule pokračuje. Touhle větou jsem minule skončil a jak jsem slíbil, stejně plynule na ni navážu.

Sešli jsme se v sobotu dopoledne v ateliéru a holky se okamžitě pustily do pizzy, kterou jsem jim upekl. A tak jsme seděli, povídali a pili víno, protože co by ne; když na něj máme chuť, je přece jedno, kolik je hodin. :-)

A v téhle veselé náladě jsme si o docela dost později uvědomili, že jsme chtěli fotit. A to znamená líčit a chystat, a to hodiny běží, než je všechno, jak má být.

A tak byl najednou už zase večer.
A my jsme začali.
Sim v podstatě poprvé před foťákem.
Trochu se styděla. Ale jenom chvíli.
Než se k ní přitočila Marie, chvíli pózovala s ní a najednou to spadlo.
A pak se rozvinula jako květ a začala zářit a bylo to ono.
A my jsme věděli, že s touhle holkou chceme fotit už napořád.
Stejně jako s Marií.
A s dalšími Múzami.
A najednou byla noc.
A už nezbývalo žádné víno.
A zbývalo hodně nápadů, ale málo sil.
Ale zbývá hodně příště.

Úplný konec už moc poetický nebyl. Poslední hodiny mi nebylo moc dobře. Teda, ono mi nebylo moc dobře od rána a nejrozumnější by bylo focení zrušit a jít si lehnout... Ale to jsem samozřejmě zavrhl. Když jsme se dovlekli domů, měl jsem horečku. A další dny taky. Leden podle vzoru chřipka. A tak se mi konečně vrátila moje slova, která často pronáším, když modelky stavím do nekomfortních situací (zima, studená voda, riziko pádu ze skály, zima, zima...).

"Hele, vydrž to. Zápal plic vyležíš, ale ty fotky ti zůstanou!"

No, tak fotky mi zůstaly, a to je dobře!

-jp-

***

And two days later, the party just keeps flowing.
That’s where I left off last time, and as I promised, I’ll pick up just as smoothly.

We met on Saturday morning in the studio, and the girls immediately dove into the pizza I had baked for them.
So we sat, talked, and drank wine, because why not?
If we feel like having some, who cares what time it is? :-)

And in that cheerful mood, much later, we suddenly realized we were supposed to be shooting.
Which meant makeup, prep, and all that—
and the hours just fly by before everything is as it should be.

And suddenly, it was evening again.
And we started.
Sim in front of the camera for basically the first time.
She was a little shy. But only for a moment.
Until Marie leaned in, posed with her for a bit, and suddenly, it was gone.
And then she unfolded like a flower, started to glow, and it was magic.
And we knew that we wanted to shoot with this girl forever.
Just like with Marie.
And with other Muses.
And suddenly, it was night.
And there was no wine left.
And there were plenty of ideas, but not enough energy.
But plenty awaits next time.

The very end wasn’t all that poetic.
The last few hours, I wasn’t feeling great.
Actually, I hadn’t been feeling great since morning, and the smartest thing would have been to cancel the shoot and just go lie down...
But of course, I dismissed that idea.
By the time we dragged ourselves home, I had a fever.
And the next few days too.
January, following the pattern of the flu.

And so, in the end, my own words came back to me—
words I often say when I put models in uncomfortable situations (cold, freezing water, the risk of falling off a cliff, cold, cold...).

"Hey, just push through. You can sleep off pneumonia, but those photos will stay with you!"

Well, the photos stayed.
And that’s a good thing!

-jp-