Sofie: The Fall is Coming, pt. 1

"Sofi, musíme stihnout focení v babím létě! Někde venku, barvy, romantika a přitom sexy..." píšeme Sofii někdy na začátku září. A vzápětí přijde odpověď: "No jasně, jdeme do toho."

Měli jsme termín, jenže místo focení přišly povodně. My uvízli v Jeseníkách, ona se nemohla dostat domů do Ostravy...

Setkání se nám povedlo až na konci měsíce. Bylo krásně, vyrazili jsme do oderských kopců, to je jedna z mých zamilovaných krajin. "Tam můžeš jít prakticky kamkoliv. Každá cesta, každej strom, louka, všechno je fotogenický..." rozplývám se cestou v autě.

Zaparkovali jsme na vyhlédnutém místě a Ráďa začala líčit. Povídali jsme, sluníčko svítilo... Až se Sofie významně podívala k severovýchodu: "Tyhle mraky se mi moc nelíbí, z toho bude déšť," poznamenala pesimisticky. Od někoho jiného bych to bral na lehkou váhu, ale Sofie je holka, co si vezme batoh a vyleze s ním na třítisícovku. Holka, co klidně přespí sama v lese pod širákem. A jak jsem už někde psal, když Sofie potká v lese medvěda-lidožrouta, tak se medvěd ukloní, slušně pozdraví a popřeje jí dobrou cestu. Takže její poznámka mě dost znervózněla. V okamžiku kdy "padla poslední klapka" a Ráďa prohlásila, že make-up je hotov, se obloha hrozivě zatáhla a spadla první kapka. A pak asi sto dvacet tisíc dalších. Můj nápad, že počkáme, až se to přežene, byl asi po dvaceti minutách, kdy se to pořád nepřehnalo, zavržen.

"Přece nepojedeme domů, to nemůžeme vzdát," naříkal jsem.

"Ale v tomhle fotit nemůžeme," ukazuje Ráďa na čelní sklo, přes které už není vidět, jak hustě prší.

"Tak prostě někam pojedeme a uvidíme," zachraňuju situaci poněkud zoufalým návrhem, který se zdá mít pouze odkladný účinek. Ale lepší návrh není, takže přijato.

A tak jsme jen tak nazdařbůh brázdili silničky mezi oderskými kopci a vlastně to bylo hrozně hezký, kdybychom neměli v plánu fotit, ale jen se kochat. Déšť naštěstí občas na chvíli trochu polevil, a když se to potkalo s hezkým místem, prostě jsme vyběhli ven, světla zabalili do igelitu a my s Ráďou se schovali pod slunečník, zapomenutý v autě, zatímco Sofie se tvářila, že je venku nádherně a že jí vůbec není zima. No, my to Sofii věřili, protože pro ni těch pár kapek moc neznamenalo. Jiné modelky už by se dávno rozpustily, ale ona se spíš soucitně dívala na nás.

A tak jsme vlastně úplně náhodou našli nádherná místa, která jsem dříve ani neznal. Třeba úplně kouzelný rybník, kam se jednou musíme vrátit. Strniště jako z nějakého postapo filmu, louku a na ní velice fotogenický stoh slámy... A taky báječnej stromovej ateliér, kde jsme pořídili tenhle set. Další přijdou brzy.

-jp-

***

“Sofi, we need to catch a photoshoot during the Indian summer! Somewhere outdoors, colors, romance, and still sexy…” we texted Sofi in early September. Her reply came right away: “Of course, let’s do it.”

We had a date set, but instead of a photoshoot, the floods came. We got stuck in the Jeseníky mountains, and she couldn’t make it back home to Ostrava…

We didn’t manage to meet until the end of the month. The weather was beautiful, so we headed to the hills around Odra, one of my favorite landscapes. “You can go practically anywhere there. Every path, every tree, every meadow, it’s all so photogenic…” I gushed as we drove.

We parked at the chosen spot, and Ráďa started with the makeup. We chatted, the sun was shining… Until Sofi gave a significant look to the northeast: “I don’t like the look of those clouds, it’s going to rain,” she remarked pessimistically. From anyone else, I’d take it lightly, but Sofi is the kind of girl who grabs a backpack and climbs a three-thousand-meter peak. The kind of girl who’d sleep alone in the forest under the stars. And as I’ve said before, if Sofi ever met a man-eating bear in the woods, the bear would bow, greet her politely, and wish her a safe journey. So, her comment made me quite uneasy. The moment Ráďa declared “last touch” and said the makeup was done, the sky turned menacingly dark, and the first drop fell. Then about a hundred and twenty thousand more. My idea to wait it out quickly lost its charm after twenty minutes when it still showed no signs of passing.

“We can’t just go home, we can’t give up,” I lamented.

“But we can’t shoot in this,” Ráďa pointed to the windshield, where the rain was so heavy you couldn’t see through it.

“Let’s just drive around and see what we find,” I proposed rather desperately, knowing it was just stalling for time. But there were no better suggestions, so it was agreed.

And so we wandered aimlessly through the winding roads of the Odra hills, and it was actually quite lovely—if we hadn’t planned on taking photos, just admiring the scenery. Luckily, the rain occasionally let up a little, and when that happened at a nice spot, we’d just jump out, wrap the lights in plastic, and Ráďa and I would huddle under a sun umbrella forgotten in the car, while Sofi acted like it was a beautiful day and she wasn’t cold at all. Well, we believed her because, for her, a few raindrops didn’t mean much. Other models would have melted by now, but she just looked at us with something like pity.

And so, by pure chance, we discovered some stunning spots I hadn’t known before. Like an absolutely magical pond that we need to return to one day. A stubble field straight out of a post-apocalyptic film, a meadow with an incredibly photogenic haystack… And also a fantastic “tree studio” where we shot this set. More will follow soon.

-jp-